U20 European Championship Women

Okurková sezona je tady, na domácím basketbalovém poli se nic podstatného neděje (alespoň zdánlivě) a tak  nebohému fanouškovi nezbývá, než se poohlédnout v zahraničí. Teda, pokud nechce sledovat naše repre v přípravě na Olympiádu. I mě už omrzelo sedět doma a tak jsem se vydal do Itálie, nejen za sluncem, ale i za našimi mladými reprezentantkami do 20 let na ME.

Patřičně vybaveni zásobami na cestu, navigací GPS, plnou nádrží předražené nafty (to jsem ještě netušil, co mě čeká u čerpacích stanic v Itálii), italskočeským slovníkem a hlavně patřičně natěšeni na vynikající basktebal jsme vyrazili směr jih. Na hranicích jsem naposledy překontroloval telefonní čísla na Jarku a ostatní trenéry našich repre a doufal jsem, že budu v Itálii dřív než oni.

Naše družstvo sice pro přesun do Pescary použilo letadlo, ale protože odlétali z Prahy, trvala jim cesta i s přesuny cca. 15hodin. Mě se to nakonec podařilo za 12, takže jsem byl vcelku spokojen. Musím sice přiznat, že náladu mi už tradičně pokazila cesta do a přes Vídeň, která zabrala 1/3 z celkového času, zato dálnice z Vídně až na Palmovou riviéru byly naprosto v pohodě. Za Benátkami jsem si k "nesmírné radosti" zbytku rodiny trochu zadivočil s Italskými kolegy řidiči - miluji divoké, ale přitom bezpečné přejíždění napříč všemi čtyřmi pruhy, s rukou na klaksonu a plynem na podlaze - ale když začalo hrozit nebezpečí vyprázdnění obsahu žaludků mých spolucestujících, raději jsem toho nechal.

No, nikdy jsem nechápal, podle jakého klíče přiděluje FIBA pořadatelství významných akcí. Nedělám si iluze o extra zájmu takovéto akce pořádat, zřejmě není z čeho moc vybírat, ale opět jsem se utvrdil, že pánové z FIBY zřejmě ve škole na hodinách zeměpisu nedávali pozor. Jinak by totiž nemohli svěřit pořádání jednoho z vrcholů sezony do Itálie, k tomu na jih a navíc v červenci.

V osm hodin ráno ukazoval teploměr na mém autě 36 stupňů Celsiových, v poledne pak dosáhl hodnoty 42. No prostě počasí jak stvořené pro halové sporty.

Po částečné aklimatizaci jsem začal zjišťovat, kde se vlastně nachází sportovní hala. Adresu, kterou mi nadiktovali členové realizačního týmu moje GPS nenašla. To byl začátek anabáze, kterou bych už podruhé nechtěl zažít. Chieti je krásné město, podobné našemu Štramberku, jen asi 100krát větší. Průmyslová a obytná část se táhne v naprosté rovině na kilometry daleko a nad tím, jako orlí hnízdo, vyčnívá krásné historické centrum. Nutno podotknout, že po 2 hodinách hledání mi už tak krásné nepřipadalo. Ale nepředbíhejme. Začátky našich utkání v základní skupině nějaký inteligent stanovil na 13, rep. 15hodinu! Co je na tom divného? Vcelku nic, jen to, že v tu chvíli byla venkovní teplota ve stínu přes 40 a Italové měli svoji "siestu". Tzn. že v celém městě nebyla ani živá duše, všechno zavřené, vč. policejních stanic. Prostě nebylo, koho se zeptat na cestu. Když už jsem někoho náhodou objevil, neuměl ani slovo anglicky, nebo německy. Italové mají všeobecně jazykové znalosti asi jako my před 20lety.

Asi po hodině bloudění jsem konečně narazil na krásnou sportovní halu. Bylo mi divné, že nikde nevidím ani auta, ani autobusy, ale to, že hala byla zamčená, tmavá a plná stavebních strojů mě dorazilo. Jak jsem později zjistil, v této hale se bude odehrávat jiný šampionát - ve volejbalu. Vyrazil jsem teda dál. Začátek zápasu se blížil a já neměl ani tušení, kde ve stotisícovém městě hledat tělocvičnu. Nápad zastavit se na místní Univerzitě nevedl k úspěchu, protože ani zde neuměl nikdo cizí jazyky a povědomí o sportovním dění ve městě bylo žalostné.

Plný zoufalství jsem se to rozhodl vzdát, prostě dnes basket neuvidím. Zajedeme alespoň na nádraží, kde jsem doufal, že bude otevřen nějaký bufet, protože jinak v celém městě nabylo otevřeno vůbec nic - ve 13:00h! U nádraží nebylo pro změnu kde zaparkovat a tak jsem na pokraji kolapsu, nasranosti a bezmoci šlápl na plyn a vystřelil, kam se mi volant stočil. Asi po 200 metrech jsem se uklidnil a vystoupil z auta. Nevím, co se v tu chvíli stalo, jestli se nějaký italský svatý smiloval, ale někde z dálky jsem uslyšel zvuky píšťalky a bouchání míčů! Po dvou a půl hodinovém hledání jsem úplnou náhodou narazil na něco, co sice připomínalo bazén, ale kde se odehrávaly zápasy naší kvalifikační skupiny!!!

Ano, čtete dobře - bazén. Tělocvična opravdu silně připomínala bazén. Zvenku ještě dobré, ale po vstupu dovnitř nás praštil do nosu vlhký a horký vzduch. Stěny i tribuny tělocvičny byly až ke stropu obloženy modrozelenohnědými kachlíky - no prostě bazén. Jen místo vody (bohužel) na nás zespodu koukala palubovka. Zdála se mi nějaká malá, ale rozměry jsem neověřoval - snad odpovídaly pravidlům. Teplota uvnitř nesnesitelná, z holek na hřišti tekly proudy potu. Tady by byla na místě otázka na představitele ČBF, zda si někdy vyzkoušeli oděvy, které kupují od společnosti ALEA. Na první pohled to připomínalo barevný igelitový pytel, trenéři tomu říkali neoprén. No prostě ideální moderní materiál na sport ...

Italové nějak zapoměli dostát své pověsti sportovního národa. Na tribunách se tísnilo asi deset fanoušků, z toho 4 ze Strakonic, 4 z Olomouce a zbytek hráčky čekající na další zápas. Opravdu obrovská návštěva. Jedinou výjímkou byly zápasy domácího týmu, na které se přišlo odívat něco kolem 50 příznivců. Ale i ty jsme v 8 lidech bez nejmenších problémů překřičeli.

Co se týká samotných zápasů, většinou odpovídaly daným podmínkám. Ve 40 stupňovém vedru se prostě nedá hrát, neříkám hrát v tempu. Ve většině utkání, které jsem měl možnost vidět, jednoznačně převládal trend jednoduchosti. Nádhernou ukázkou moderního ženského basketbalu bylo utkání A skupiny mezi Srbskem a Francií (nakonec 3. a 2. celkem celého šampionátu). V prvním poločase jednoznačně dominovaly balkánské hráčky, jejich akce na jednu - dvě příhrávky se střelbou ze všech pozic netrvaly většinou víc, jak 10-12 vteřin. Francouzky absolutně nevěděly, co mají hrát, snažily se o složité kombinace, jejich rozehrávačky si mohly umotat ruce, když hlásily nacvičené signály. Vše málo platné, po 1/4 stav 29:13, v poločase 45:23 pro Srbsko. Po přestávce se situace naprosto otočila. Francouzky se vykašlaly na nacvičené signály a začaly hrát basket. Jejich sice vysoké, ale nemotorné Chitiga a Amant přestaly kombinovat a začaly doskakovat a na hřiště přišly menší, ale pohyblivější hráčky, které dokázaly hru zrychlit. Konečný stav? Srbsko - Francie 59:66! Přiznám se, zážitek na celý život.

Naše holky na tom byly podobně. Když se jim dařilo plnit pokyny trenéra Svobody a Faltýnka, bez problémů vyhrávaly. Porazily Lotyšsko a Řecko a zajistily si postup ze skupiny. Pak však na holky padla nějaká deka, přestaly plnit pokyny trenérů a utrpěly sérii 4 porážek v řadě. Zejména zápasy s Itálií a Francií zamrzí. V obou měly na vítězství! Zápas s Itálií z naší strany připomínal házenou. Holky si bezradně přihrávaly kolem trojkového území, dovnitř se bály vniknout a střelba zdálky jim hrubě nevycházela.

Nakonec se holky vzchopily alespoň v zápase o umístění, porazily Bělorusko, ale pak podruhé podlehly Itálii a obsadily 10. místo. I tak je to proti posledním dvěma šampionátům zlepšení. Vzhledem ke kvalitě ubytování, kvalitě, či spíš nekvalitě stravy a nesnesitelnému podnebí je to asi maximum, čeho mohly dosáhnout. Mě osobně se líbily Lenka Šípová, Eva Mrhálková, snad ještě Katka Hindráková, zbytek týmu střídavě oblačno. Ono, když celý týden, den co den jíte jen špagety, chleba se sýrem a něco málo salátu, nemůžete dosáhnout kvalitních výsledků. Je škoda, že pořadatelé nedokázali a asi ani nechtěli dokázat zajistit všem týmům rovné podmínky. A taky je škoda, že naši činovníci, kteří by měli být ostřílení z mezinárodních akcí, si neumí pohlídat, aby naše reprezentace měla důstojné podmínky nejen na akcích A týmu, nebo Gambrinusu.

Co na závěr? Snad jen poděkování hráčkám i realizačnímu týmu za basketbalové zážitky a pomoc v jinak natečné Itálii. A pak ještě jedna myšlenka: to, co vypotili Italové, bychom my v Olomouci, ale i v jiných městech našeho kraje dokázali bez jakýchkoliv problémů zvládnout taky. V lepších halách, s lepším ubytováním, výživnější stravou, příjemnějším počasím a hlavně!!! daleko lepší propagací a nadšenějším týmem organizátorů ...