FIBA Euro International Camp for Girls U15, Slovenia

 
Hozenou rukavici v podobě superčlánku O.Čočka z ME WU20 v Itálii jsem nemohl nechat jen tak ležet, tak se zmíním o své účasti na Eurokempu ve Slovinsku. Díky tomuto pobytu jsem tak měl možnost navštívit a srovnat během 2 let Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko, jejich hlavní města a basketbal.

Spíše než nějaké oficiální hodnocení, které jsem byl povinen poslat na Federaci, zmíním osobní postřehy a momenty, které člověku utkví v paměti. Snad hned jako první moment až apel se mi jeví, že je dobře, že v našem klubu víc a víc jezdíme, vidíme, sledujeme a přinášíme to zpět mezi své hráčky a trenéry. Nemluvím o cestování na dovolenou do hor či k moři, to je určitě také fajn, ale o basketbalovém rozhledu. Namátkou zmíním za poslední období 1,2 let kolegy trenéry Kohoutovou (lékařka NT ČR na ME WU20 v Itálii), Horáka (asistent trenéra NT na Světové univerziádě v Thajsku), sám jsem byl na ME mužů a trenérské klinice v Bělehradě, nyní na akci ve Slovinsku, atd. K tomu se mimo „oficiální účasti činovníků" přidávají i další trenéři a holky, a tak vedle turnajů, na kterých sami aktivně hrají, se naučili navštěvovat akce FIBA nejméně v okolních zemích, ale i dále. A to je hrozně dobře, protože osobní zkušenost je nepřenosná.

Mezinárodní kemp, na který jsem byl jako trenér vybrán za Českou republiku spolu s kolegyní Milenou Moulisovou z USK Praha, hráčkami roč. 1993 Simonou Strmiskovou (Slovanka Praha) a Terezou Lukášovou (ŽnS/H.Králové) a rozhodčí Veronikou Vávrovou proběhl v Postojně, Slovinsko, v termínu 5.-10.7.2008. Městečko Postojna, asi 10.000 obyvatel, cca 50km od pobřeží Jaderského moře a s vyhlášenou atrakcí, jeskyněmi „Jama". Jsou to skutečně hodně velké jeskyně, prohlídka nám vzala téměř 2 hodiny, do nástupu v podzemí se cestuje vláčkem. Prý to jsou velikostí až 176.jeskyně na světě a na Ukrajině, říkal průvodce, jsou nějaké jeskyně 160km dlouhé, ale to beru s rezervou, víme, jak to v zemích bývalého SSSR chodí... Jama byl i název hotelového komplexu, ve kterém našli místo pro ubytování, stravování a školení všichni zahraniční účastníci - hráčky, trenéři, lektoři FIBA a organizátoři.

Mezi maličkostmi, které mne jako trenéra i tělocvikáře v zahraničí téměř vždy dostanou, patří konstrukce a vybavenost sportovišť. Ať už jsem byl v cizině různě daleko na kteroukoliv stranu (kromě Ruska, tam jsem fakt nebyl, protože jsem na gymplu odmítl svazácký zájezd do Kostromi na Volze), připadá mi, že u nás vždy obestavíme prostor tak, aby se nedal rozdělit na 2-3 nezávislé plochy, aby se tam nevlezla další sportovní zařízení a vybavení a aby bylo daleko ke sportovnímu materiálu. I v Postojně jsem jim množství tréninkových prostor v podmínkách menšího města, jednoduchost a polyfunkčnost využití záviděl.

Na Kemp jsme jeli jsme autem. 4 baby a já. Připadal jsem si ne jako trenér, ale spíš jako taxikář/závozník, jelikož výběr témat povídání v autě, přechod mezi nimi a kadence sdělovaných informací byla po většinu času nad mé schopnosti. To však plně odpovídalo rozdílu věku a pohlaví řidiče a zbytku členů posádky :-)

Nejsem si úplně jistý, zda mi, hlavně hráčky, uvěřily, že za nás už byla elektřina a telefon, ale přesto si pár skladeb mé milované Marušky Rottrové z CD během cesty objednaly „na přání". (To ještě „naše" holky nevědí, že v říjnu půjdeme na její vystoupení v Olomouci!)

Akce byla pořádána jako 2.ročník loňského FIBA Europe mezinárodního basketbalového kempu pro vybrané hráčky do 15 let, které nejsou členkami národních týmů svých zemí, a pokračování šíření myšlenky ženského basketbalu (Women´s Year of Basketball). Byly zde nejvíce holky roč.1993, ale i 1994 a pár 1995.

Letošní Kemp byl rozšířen a z jedné země se ho mohlo zúčastnit až 5 osob - 2 trenéři (1 žena, 1 muž), 2 hráčky a 1 žena-rozhodčí. Ne každá basketová federace tohoto počtu využila, ale se všemi trenéry a rozhodčími finální počet nakonec dosáhl cca 150 spolu se slovinskými holkami, které zde souběžně měly svůj kemp. Takže to nakonec bylo docela „husté", hlavně organizace přechodů, tréninků, stravování, atd. I když častokrát vládla hodně pružná organizace, musím pořadatele ocenit, že dělali své maximum a ve spolupráci s FIBA Europe zajistili slušnou materiální a technickou podporu a rozhodně jim nelze upřít usilí, s jakým se museli vyrovnávat s množstvím požadavků a změn, které přinášelo počasí, množství účastníků a jejich individuální nároky.

Každý se musel s trochu pružnějšími podmínkami vyrovnat po svém a najít si doplňkový program v mezidobí organizačního vakua, což většina naprosto správně pochopila. Na pokoji jsem byl s kolegou z Německa. Co pro něho bylo nepochopitelné, kolega Portugalec řešil v pohodě u stolku v kavárně s brčkem zapíchnutým do „dlouhého nápoje"... Já jako správný Čech, resp. Moravák, jsem občas také kroutil nevěřícně hlavou, ale pak jsem rovněž skončil u stolku s Portugalcem a Holanďankou s naším českým „long drinkem".

Kempu se zúčastnily delegace těchto basketbalových organizací:

Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Holandsko, Irsko, Skotsko, Anglie, Španělsko, Portugalsko, Andorra, Francie, Itálie, Lucembursko, Švédsko, Norsko, Finsko, Island, Rakousko, Německo, Makedonie, Rumunsko, Moldava, Turecko.

Bylo krásné pozorovat a srovnávat na hřišti a pak i mimo ně při debatách i obyčejném povídání barevnost a rozdílnost mentalit různých národů, projevy lidí, chování a spoustu dalších maličkostí, které v souhrnu dělají přesah v myšlení a tvoří koncept jedné Evropy, ve které žijeme. Holky z Islandu a Skandinávie po Rumunky a holky z Moldavy, Italky, Španělky, na druhé straně Britské ostrovy a všechny spojoval basketbal, společný trénink, hra a pak společný program. Právě multikulturalitu, různá pojetí a nutnost spolupráce i pozitivní konfrontace všech účastníků bych považoval za největší přínos Kempu. Neberme to, prosím, za samozřejmé. A važme si toho, protože vidět a slyšet třebas vedoucí z Moldavy, že jsou poprvé v zahraničí na „Západě" a jak se u nich žije, vrátí člověka o 20,30 let zpět...

Kemp byl zaměřen na základní herní útočné činnosti jednotlivce. Byla to skutečně základní jednoduchá, dalo by se říci až triviální cvičení, „fundamentals", a v té chvíli jsem si představil naše hráčky. Která by řekla „malý trapas", která „to je blbost" a která by to nějak udělala, jen aby si už mohla zase popovídat se spoluhráčkou. Tam každá hráčka dělala vše důsledně bez odmlouvání a s koncentrací při provádění, a to si některé už mohly říkat Hráčky. Podobně jako nikdo z nás nepřemýšlí, jak dává nohy před sebe nebo lžíci do úst, a také se to musel naučit, tak je nutno a jde naučit automatické stereotypy správného přijímání míče, zaujetí základního postoje nebo způsobu dokračování při zastavování s míčem, apod.

Jsme-li u hráček, tak na Kempu byla plejáda různých typů a osobností. Mně padla do oka vysoká, štíhlá, ale ne vyzáblá, světlovlasá Švédka, Eilin Gustavsson. Od prvního utkání byla mou kandidátkou na MVP Kempu. U nás by z ní byla automaticky podkošová...Tato slečna měla od doskoku okamžitě hlavu nahoře a s přehledem uměla přihrát i převézt míč, nebála se chodit do soubojů 1/1 a pod košem slušně zvládala pivotmanskou 3krokovou abecedu. Nakonec dostala „jen" „Most improved player", ale vsadím se, že ta to jednou bude hrát. Pokud se nestane třeba mikrobioložkou a nebude zkoumat plankton v Polynésii. Ale i k tomu ji může hodně pomoct stipendium na některé z univerzit v USA, kam pak většina takových holek odchází a znám takové i od nás. I proto lze dělat dobře basketbal, děvčata.

Naše holky, Simona i Tereza, se rozhodně neztratily. Bez zaváhání jsem je zařadil do první třetiny, i když letos byl daleko větší počet a konkurence než loni. Obě byly vybrány do závěrečného All Stars Game. Co však na nich bylo vidět a v daleko větším měřítku se projevuje u holek, které ještě nemají takové zkušenosti, je zbytečný jazykový ostych. Kdo nezvládá komunikaci v angličtině, je pak prakticky němý a těžko navazuje kontakt nebo se s někým domlouvá. Tady se neskromně pochválím, že jsem byl jeden z mála, který vydržel se Skoty a Iry po skončení oficiálního programu dlouho rozebírat basketbal v našich zemích, pak konec boomu národního hospodářství, „gaelic football" a nakonec potíže s pubertálními dětmi. Zjistili jsme, že jsou všude stejné...

Závěrečný zážitek, se kterým jsem odcházel poslední noc „na kutě", když jsem na chodbě míjel otevřené pokoje a v nich loučící se děvčata, která si navzájem podepisovala předloktí a slibovala, že si pořád budou psát, byl obrázek 192cm vysoké blonďaté modrooké Němky, roč.1994, která se v objetí loučila s další kamarádkou. Ta kamarádka vůbec nebyla malá, ale přesto musela stát na posteli, aby si mohly padnout do náručí :-)