Jak jsem si v Zagrebu (ne)zahrál

Chodit do basketu - dělat basketbal - být basketbal. To je asi největší rozdíl v pojetí tohoto sportu mezi naší mládeží a kluky a holkami v Chorvatsku, kde jsme strávili uplynulých pár květnových dnů s rodinou.

Tentokrát ne u moře, ale v hlavním městě Zagrebu a v přilehlém městečku Velika Gorica na pozvání rodinných přátel. Opláceli jsme jim tím pobyt u nás. Tradiční body „kulturně poznávacího" programu v centru Kapitolu a Gradu střídala neskutečná pohostinnost, která je zde zvykem. Jak u našich známých, tak u dalších přátel, které se také slušelo navštívit, posedět, popovídat.

Vedle toho jsem se neustále snažil pídit po basketbalu v „živé" podobě. Díky tomu, že se svým přítelem jsme se poznali - jak jinak - na turnaji při koučování utkání a on sám ho dodnes hraje, jsem si ho užil dosyta. Vynechám svatyni jménem „Cibona" a velké seniorské soutěže, to mě tentokrát až tak nezajímalo. Chtěl jsem nové kontakty a běžný basket, jak probíhá během týdne. Viděli jsme s Adélou mistrovské utkání kluků U16 V. Gorice v Zagrebu na hřišti „KK", podívali se na trénink holek U14 a pozdravili se s trenérkou, která by kontakt také ráda navázala. Kluci i holky neustále v pohybu, s míčem i bez míče, těsná obrana, práce do těla, síla i rychlost provádění činností...prostě normální basketbal, že...

Večerní trénink mužů bylo ještě trochu jiné kafe. Nešlo ani tak o připravenost, vyspělost a profesionalitu hráčů, ta by měla být na ligové úrovni běžná, ale o všudypřítomný pocit konkurence a boje o místo v sestavě při tréninku... Ti kluci byli kolegové, spoluhráči, přitom se „řezali" v obraně „jak koně" - nikdo ale neřekl ani popel, každý se snažil uspět.

Proto jsem byl trochu na vážkách, mám-li jít „s kůží na trh" na večerní herní trénink 3/3 starých pánů, o který jsem před tím svého hostitele prosil.. Nejsem žádná hvězda, ale v kategorii už  „dost nad 40" se ještě do starého železa necítím. Když k tomu přidám, že basketbalový míč držím denně v ruce a něco jsem už nahrál, s přiměřeným optimizmem jsem vstoupil do šatny „goldies oldies", ligových legend místního klubu, mezi kterými, jak jsem pak zjistil, jsem byl nejmladší...

Hlavní a zásadní problém mezi mým pojetím a myšlením a jejich bylo, že já jsem si přišel „hezky česky" zahrát, zatímco oni šli natvrdo vyhrát. Staří pánové... Bez skrupulí, kdyby mi měli nechat loket v žaludku. A že jsem jich pár dostal. Tak jako „sekyrek" přes ruce a bloků, které měly do pravidly povoleného blokování daleko jak výhra našich ´94 nad Slovankou... Chyba však byla na mé straně. Při každé takové ráně a mém následném heknutí se na mě dívali jak na Marťana, dali mi ještě jednu, sebrali míč a hned potrestali košem, protože mají jiná pravidla. Faul hlásí útočník, a proto pokud či spíše dokud si ho neřekne, hraje se dál. A to je dobře, protože to hodně podporuje tendenci k zakončení tak jako pravidlo, že okamžitě po vyhození se znovu útočí bez nároku na vyhození za nějakou metu, u nás za „trojku „. Něco jako rychlejší podoba americké čunči „make-it-take-it", dáš-zůstáváš.

Stavěl jsem clony, sbíhal ke koši, pop-out, chodil doskakovat, vyhazoval kolegům a čekal, že mi po přihrávce někdo přihraje zpátky. Naivní snílek. Všechno 1/1, v nejhorším vyhození za trojku a bum, střelba, obvykle přesná. Pochválili mne, že výborně bráním a já věděl, že to byl trapas. „Moje" trojice nevyhrála z asi 6-8 jejich „čunčí" do 21 bodů ani jednou a můj „hodný" český podíl na tom byl znát. Co na tom, že kondičně jsem mohl hrát dál. Je to v hlavě, takto hrát s kýmkoliv doma, tak mě nazvou sobcem, že hraji sám a na sebe. Kde je pravda...?

Třetí poločas v restauraci „Bambus" jsem vyhrál na plné čáře. Tady spoluhráči se svými dvoudecovkami piva nestíhali, jak já před tím dobíhat bránit jejich trojkovou střelbu. Téměř metrová opékaná chobotnice na hostině u přátel další den mi náladu značně vylepšila, ale přesto při pohledu na děcka ve školním věku, jak odpoledne a večer mydlí basket všude na asfaltových hřištích, mi zůstala v hlavě nezodpovězená otázka, jak svým hráčkám přiblížit, že chodit do basketu a dělat basket jsou dvě odlišné věci. Mít basket pod kůží a být basketbal je pak ještě něco navíc.