Co zůstalo skryto za oponou

Podzimní úvaha, tentokrát ne o přestupech, ale o tom, jak vznikaly mladší dorostenky a jaká síla je skrytá ve spolupráci uvnitř klubu.  

 Před rokem družstvo mladších dorostenek prakticky neexistovalo a nikdo se moc k holkám ročníku 91-93 nehlásil. V podstatě nebylo se k čemu hlásit.  91,92 skoro nebyly, ´93 odešly za lepším ke konkurenci - připomínám, že zdarma, jen za přestupní lístky - a pouze pomoc pár žaček roč.94 umožnila tým aspoň v nějaké podobě postavit. Tréninkové jádro týmu tvořily ´91 a neměly by se za celoroční snahu vytratit.

Rok plácání se v oblastním přeboru, ale zároveň rok práce a zvykání si na principy hry a vzájemného chování měl ústit do pokusu o postup do vyšší soutěže. Nešťastná kvalifikace v květnu 2008 způsobila, že tento tým prakticky skončil , aniž by začal... Další neviditelná práce podporovaná hlavně ze spodu od stále se lepšících žaček kolegy Zatloukala a od shora od starších dorek kolegů Pavelky a Kohoutové zadělávala potenciál pro slušný tým - jenže odpovídající bez soutěže...

Věřím na práci a věřím na to, že když hodně vložíš ze sebe, pak i to štěstí občas přijde. Když se vyskytla možnost obsazení volného místa v DL, přihlásili jsme se o něj a zároveň se tím přihlásili o pořádný kus práce navíc. Během hektického týdne dokázali kolegové J.Kohoutová a S.Horák zvládnout celou agendu přihlašování nového týmu do soutěže, resp. získat někde plochu, která nebyla. Hráčky na pomoc z venku nezmiňuji, to je kapitola sama pro sebe, za kterou patří dík kolegům, v tomto případě např. ze Šumperka a Přerova. Výsledkem bylo, že v pátek večer se mohlo jet do Černovíra pro soupisku a holky, které měly ještě na začátku týdne naplánovaný úplně jiný program, si tím zaplnily nejen tento víkend, ale do konce dubna prakticky celou sezónu. O to příjemnější je sledovat jejich přístup, jak všechny změny vzaly, a snad i závazek, že si účasti v lize po všech peripetiích váží.

Sám jsem měl dlouho dopředu naplánovanou akci v zahraničí. Je pak velice fajn, že jste součástí soustrojí kolegů, kteří vám hlásí výsledky po čtvrtinách a na konci to prosté: „Vyhráli jsme." Tím, že oba trenéři Zatloukal i Pavelka tým znají a na tréninku mladších dorostenek bývají, jsem měl důvěru, že vše zvládnou. Zastupitelnost trenérů v rámci klubu a shodu v principech hry mezi kategoriemi považuji za jeden ze stěžejních kamenů pyramidy, kterou spolu tvoříme.

Kdosi řekl: " Je to moje svatba, tak si na ní zatančím." Osobně je to pro mne velká satisfakce. Ještě však větší pro klub, který investuje do celé struktury, do mládeže i trenérů, a pokrývá tímto týmem další „bílé místo" ve vertikální linii družstev. Zda tento tým bude jen nadějí pro budoucnost, či zda skutečně něčeho dosáhne, je ještě brzo odhadovat. Určitě však budeme se všemi týmy usilovně pokračovat v práci, abychom nečekali až na ročník 1997, jak se nám to někteří odborníci snaží namluvit.