Big bang ! Maruška plula na „řece lásky“ a naše holky s ní !

Neskutečným zážitkem naostro, „live", byl pro naše holky dlouho očekávaný a tím více prožívaný koncert Marie Rottrové. Jako týmová akce to nemělo chybu a závěr jsem jako chlap už vůbec nechápal. Totální odvaz...

Cesta zpět loni z kvalifikace z Pelhřimova byla neradostná. 3 x nářez „o milión", herní projev pod psa, rozbitý tým, všechno špatně. Ze zvyku jsem v autě zmáčknul „cédo" s Maruškou, můj osobní lék na duši. Snad také proto, aby holky byly ušetřeny mých monologů, protože jim do povídání moc nebylo. Zprvu to způsobilo zděšení „cože-to-tam-trenére-chcete-dát". Demokracii ve sportu a ve firmě moc neuznávám, tak jsem na ně nedal, zvláště po takových výkonech. Nezbylo jim, než poslouchat. V Olomouci a během dalších 14 dnů si pak zprvu tajně, pak už normálně začaly holky Marušku vypalovat, pak zpívat, až se z jejich písní staly nepsané chorály našeho týmu. To, co napřed byl hec, přerostlo v pozitivní mánii. Písničky se naučily nazpaměť, nahrály si je do telefonů a mp3, to už jsem přestával chápat.

Sešel se rok s rokem, naše holky udělaly mimořádný vzestup. Začaly fakt dělat, přidaly se k nim další, prokletou kvalifikaci zvládly na výbornou a čekala je odměna. V červnu před prázdninami jsem řekl - demokraticky, jak jinak - na konci roku se jde na Marušku ! V říjnu nebo listopadu tady bude mít vystoupení, tak s tím počítejte. Jakkoliv to byla akce dobrovolná, lístky si vzalo 15 lidí a včera večer spustilo šou, které v kulturáku v Sidii asi dlouho nebylo a asi dlouho nebude. Jsem „starý chlap", ale chvílemi mi to připomínalo záběry z „Hard Day´s Night" a fanynkami Beatles. Holky, nastrojené jak je neznám, Lanča (!) s kabelkou, Monika korále, každá slušně oháknutá, prostě nářez. Jak jsou zvyklé ze sportu, skandovaně vytleskávaly „Maruška, Maruška".

Jakmile kapela po zahřívačce spustila první tóny „Skořápek z ořechů" a paní Marie vplula na pódium, strhl se pokřik, ovace a hvízdání tak, že „náklady vzpomínek na celý rok" nebyly slyšet. Ale pak poslouchaly. Koncert měl své „up-and-downs", Monče a Prckovi jsem musel na úrovni jejich věku vysvětlovat, co to je na pódiu za „staré pány" a že například bez pana Wykrenta by si „Řeku lásky" nezazpívaly, protože by neměla slova.

Baby byly pořád ve varu, pár nevěřících hlavou kroutících sedících před nimi to neustálo. Ovšem když začala „Řeka lásky", emoce šly ven spolu se slzami a smíchem v jednom a vzadu se začalo tančit ve stoje. To se už přidaly i maminky včetně babičky od Lucky Šálkové a i pan Pavelka přidal pár medvědích kroků s imitací tance. Paní Marie pohladila naše zadní řady speciálním zamáváním. Holky jely na maximum, „přebrodily řeku snů a přišly blíž, mosty zpátky spálily" beze zbytku. Když pak přišel „máj, bláznivě voněl bez a noc Markétce plývala s ránem" večer šel do finále. To jsem si osobně myslel...

Naprosté finále přišlo po koncertě, když už jsem ztratil jakoukoliv možnost ovlivnění této skupiny. Holky se rozhodly, že se s Maruškou setkají. Vrátily se od šaten do sálu, postavily se pod pódium, začaly vyvolávat její jméno. Pak začaly sborově zpívat všechny sloky „Řeky lásky" a borci sklízející nástroje zírali na ně i na paní Šálkovou, která holkám pomáhala s vyřídilkou. Nevěřil jsem sám, ale pak přišel pokyn pojďte a závěr byl z říše malých snů. Podpisy všem na darované fotky, společné focení s paní Marií a zážitek na dlouho. Ať si omočím, i paní Válková si poprosila o fotku a podpis.

Je fakt, že koncert jsem spískal já, ale následné šou už bylo bez mé režie a jen jsem se modlil, aby to nepřekročilo únosnou mez. Překročilo...ale paní Marie to vzala a bylo to moc nádherné. Kruciš, vždyť já mám vlastně také její podpis, v diáři, s  velkým věnováním Basketbalistkám z Olomouce. Asi jsem musel být nějaký v tranzu nebo co...?