Svenska Basket, Swedish Basketball, aneb tentokrát zase odjinud.

Shodou okolností jsem se tento rok potkal s basketem od Jaderského moře na jihu až po Baltické moře na severu. Ještě větší náhodou bylo, že to byl právě švédský basket, na který jsem si „šáhnul" 3x. Na začátku léta v Postojně a Ljublaně, SLO, na FIBA Kempu hráček U15, v polovině prázdnin v Katovicích, POL, na ME hráček U16, a teď v Malmö a Lundu, SWE.

Minulý týden jsem byl 3 dny v Malmö. Po skončení vědecké konference pořádané velkým sportovním sdružením jižního Švédska „Skanei" za účelem navázání spolupráce v oblasti sportovního výzkumu se zástupci univerzit Baltických států a naší Fakultou tělesné kultury v Olomouci mi nejbližší letadlo letělo až další den ráno, tak jsem páteční pozdní odpoledne a večer strávil jak jinak, než s basketbalem. Podařilo se mi domluvit díky vedoucímu odboru vrcholového sportu místního „ČSTV" jak prohlídku sportovních zařízení a města, tak návštěvu univerzitního města Lund a soukromého basketbalového klubu EOS Lund, který se specializuje na výchovu mládeže. Na každém zájezdu toho člověk zažije víc, o pár střípků z této cesty se s těmi, co to zajímá, podělím.

Už v polovině 90.let, kdy jsme byli 2 roky za sebou ve Švédsku na zájezdech s kluky z BCM a holkami UP na mezinárodním turnaji basketbalového gymnázia v Huskvarně, Jönköpingu, bylo zřetelné, jakým přínosem je multikulturalita. Černí, žlutí, kudrnatí, šikmoocí, Afričani, Balkánci, Jižní Asie,  prostě všehochuť kluků i holek, míněno v dobrém. Samozřejmě nesrovnatelné třebas s Londýnem nebo Paříží, to je zase něco jiného, ale říkám si, že bych rád už konečně měl nějakou jinou hráčku, která by do týmu přinesla jiné prvky, jinou mentalitu, atd. Jsme všichni strašně stejní. Jiná věc je, že v základní pětce Švédska teď na ME do 16 let byly 4 hráčky černé pleti, což jsme mohli s Čajdou, jeho budoucí chotí a Ádou sledovat, a také jak tato sestava poměrně jasně porazila mj. i Českou republiku s nám známými Janou Hausknechtovou a Martinou Čepelkovou. Multikulturalita a integrace přistěhovalců je zde běžná a dost z ní místní těží, ovšem i se všemi zápory, co s sebou ekonomické přistěhovalectví přináší..

Pár jiných, než „bílých", bylo i na trénincích v již zmíněném klubu EOS Lund, ale relativně málo. Samotné město a pak univerzita je specifická, navzájem se s Malmö moc nemusí. Dostalo se mi příjemného přijetí, setkal jsem s příjemnou domácí atmosférou v solidní, moderní víceúčelové hale, kterou bych tak přirovnal k pěkné přístavbě Gymnázia v Příboře, možná o 1/3 větší, ale hlavně řešené na více možností, což zmíním níže. Na místě mi šéf klubu, cca 35-38 let nabídl, zda bych chtěl některý trénink odvést nebo si vzít část na starost, za což jsem poděkoval, ale odmítl, protože jsem věděl, že mají další den utkání, a to se nedělá. Ale cukalo to se mnou. Na konci večera jsme trenérsky prodrbali a „prodriblovali" starosti okolo trénování, vedení klubu, srovnávali nábory dětí a podobně. Já dostal kotel horké masové, zeleninové a bůhvíjaké směsi pojené těstovinami, na oplátku jsem jim nechal něco z „naší zahrádky".

Viděl jsem trénink malých kluků 95,96. Na první pohled malá hrůza. Říkal jsem si, že by aspoň mohli mít nafouknuté míče. Věřím, že úspěch je založen na maličkostech. Naše holky například do dneška „drbeme" za to, že nemají správně zavázané boty, nebo že se na trénink špatně oblékají a módu upřednostňují před účelem. Na „Západě" jsem se však už mnohokrát setkal s jiným pojetím výchovy dětí, potažmo hráčů. Proto jsem váhal, zda 4 kluci, kteří neměli dostatečně nafouknutý míč, byli jenom „bordeláři", kteří si je nedali nafouknut a trenér  to nesledoval, nebo v tom byl vyšší pedagogický záměr trenéra, který kluky v tom nechal a učil je tím samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní věci, protože za čas už by jim míče fakt neskákaly. Nebo, dokonce byl trenér tak vyspělý, že jim míče nechal schválně podhuštěné, aby je museli stlačovat větší silou a tím je nutil používat správný tvrdý driblink...tak jak to do dnes dělává můj dobrý přítel a trenér Luděk Polej ve Zlíně. Podle mne, to první bylo správně.

Basketbalově ti kluci tedy nebyli nic moc, i když 95-96, to je vlastně družstvo BCM, kam chodí Lančin brácha, tak jsem  duchu srovnával a nevěděl, který z těchto dvou týmů by vyhrál... Ne že by ti kluci nechtěli. Potíž byla ve výběru a typech kluků, kteří tam byli k dispozici, což je kapitola na další povídání. Ovšem co bylo nádherné, jak učebnicově fungoval kapitalismus v hlavách všech lidí na hřišti. Zaplatili si příspěvky - proto se o ně trenéři starali. Z druhé strany - hráči, resp. rodiče, si zaplatili, tak měli zájem, aby se o ně trenéři starali. Jediný malý, o to podstatnější, detail, který dělal rozdíl mezi našimi dětmi / hráči a jimi byl v tom, že kdyby - čistě teoreticky - trenér řekl „Budete se drbat levou nohou za pravým uchem a k tomu driblovat !", tak ti kluci by to udělali. U nás je pořád až moc hráčů / hráček a k tomu jejich rodičů, kteří místo trenéra vědí, co se má/nemá dělat, proč se má / nemá něco dělat a podobně Když však dostanou pokyn, co skutečně mají dělat, tak se jim nechce nebo mají vlastní, energeticky mnohem jednodušší řešení. A to je velký prů..r...

Byl jsem na celý trénink jejich žen druhé ligy, v jejich pojetí soutěží druhé nejvyšší soutěže. Je to tým, který je bez porážky a je téměř jasné, že ji vyhraje, a vedení a hráčky se budou rozhodovat a řešit, zda vezmou nejvyšší soutěž nebo se jí vzdají.

Odhaduji, že naše ženy A by s nimi hrály nejméně rovinu, pouze si nejsem jist odolností. Jejich holky se s tím moc nemazaly, což našim holkám - nechci je soudit - až na vzácné výjimky nikdy moc nevonělo. Popis tréninku vynechám, jenom 2 poznámky, bez dalšího komentáře. Všechny hráčky v tomto klubu hrají zadarmo, bez odměn a všechny hráčky platí členské příspěvky. Kolik, nevím. Vím také, že pokud hráčka má zájem odejít „za lepším", klub ji nechává jít, samozřejmě i u nich existuje odstupné.

Zajímala mne i nějaká mistrovská soutěž juniorů nebo kadetů. Ta se však konala v den, kdy jsem už odlétal, a také o kus dál mimo Malmö. Švédské mládežnické soutěže se kvůli velkým vzdálenostem hrají turnajovým způsobem. Je to dané i tím, kde se historicky basket ve Švédsku dělá - na jihu a pak až nahoře, uprostřed je to slabší. Proto se musí daleko cestovat anebo létat letadlem. Malmö - Stockholm mi trenér mužů tvrdil, že stráví 5,5-6 hodin v autě.

V trenérsko metodické oblasti se nemáme za co stydět. Systém školení trenérů a centrální řízení tréninkového procesu tam tak, jak jsme zvyklí u nás, neexistuje. Z deklarované povahy sportovního pojetí a tělocvičných aktivit ve Švédsku se tam mládeži věnují většinou dobrovolníci. Spousta našich kolegů trenérů po absolvování licence „B" a pár let praxe pod vedením zkušeného mentora by zde, ale i jinde venku uspěla. Trenéry licence „A" a s vysokou školou ani nezmiňuji. Zvládnutí cizího jazyka je samozřejmě zásadní podmínka. Je to jenom otázka podívat se po nabídkách trenérských míst a pak už si jen říct, za kolik a v jakých podmínkách jsem ochoten pracovat a rovněž, co jsem ochoten ztratit. Vždy, když odcházíte, něco nebo někoho ztrácíte.

Tělocvičny, nemohu si pomoct, jsou snad všude jinde než na východ od nás lepší. To znamená víceúčelové s vícerým použitím a hlavně rozmanitým dělením. Ať nekřivdím, v nově postavených sport.halách u nás už také najdete dělení  plentami či posuvnými stěnami, ale v základním konceptu jsme pořád pozadu.

Poslední poznámku si nechám pro „švédský vynález", totiž florbal. Docela trpce jsme se usmáli s trenérem mužů při zmínce o něm. Popíchl jsem ho, že tento jejich vynález se u nás rozšířil jak neštovice do všech tělocvičen a sportovních kroužků. Odpověď měl pro mne překvapivou. Sami s tím mají problém a nejsou z toho šťastní. Je to prý výmysl právě takových dobrovolníků, tj. netrenérů, kteří potřebovali něco pro děti ve školách, kterým se nechtělo trénovat intenzivně nebo byly na sporty „levé". Kdo to umí nebo se chce zlepšovat a chce pořádně trénovat, dělá házenou, basket, atd. Kdo ne, jde na florbal, tam berou každého. Jak jsem koupil, tak prodávám a nechávám opět bez komentáře. Vše má své pro a proti.